Kouzelné slovíčko? „To pude!“

Dana-Sofie Šlancarová, dana-sofie.cz

Víte, jaké je nejhorší slovo, které zničilo už miliony dětí, lidí a jejich duší a životů? Schválně, zkuste chvíli hádat, než budete číst dál.

To slovo je…

To slovo je…

To slovo je…

To slovo je možná dost překvapivé, protože je úplně nenápadné. To slovo používáme tak často, že nás ani nenapadne, jak fatální má dopad na naše životy. To slovo je úplně obyčejné a bohužel velmi časté. To slovo by vás možná vůbec nenapadlo. To slovo je „nejde“.

Pokud máte děti, zkuste se na tohle slůvko na jeden jediný den zaměřit a pozorovat, kolikrát vám vyklouzne z úst… Je to rozhodně jedno z nejčastějších slov, které dětem říkáme. „Miláčku, to nejde, nemůžeme, není možné…“ Myslíme to hezky, říkáme to hezky, ale dopady jsou přímo katastrofální.

Když to totiž opakujeme dostatečně často, v dětském mozku se utvoří nervová dráha velikosti šestiproudé dálnice, že věci nejdou a jsou nemožné – a pak se najednou stane, že i to, co ještě včera šlo, dneska už nejde.

Ano, ano. Dálnice „to nejde“ má několik důsledků: za prvé dítě/člověk ztratí víru, že je možné dokázat věci, které nedokázal zatím nikdo jiný – přičemž nikdo jiný může být třeba jen kamarád ze školky nebo rodič nebo někdo jiný známý, ale taky „nikdo na světě“. A přitom je na překonávání toho, co doposud nebylo možné nebo reálné, založen celý lidský vývoj! Lidstvo se posunuje jedině tím, že se pouští do věcí, které zatím ještě nikdo nikdy nedokázal.

A za druhé se může stát, že tahle dálnice začne stahovat provoz i z tras, kudy to předtím „šlo“ – a lidé přestanou umět, co uměli, co dokázali, v co věřili, že je pro ně možné. „Jo, kdysi jsem uměl hrát na klavír, ale to už je dávno, teď už to nedokážu.“ (A člověk trpí tím, že nemá ve svém životě žádné koníčky a radost z nich.) / „Jo, kdysi jsem býval dobrý ve sportu, ale teď už to nejde, nemám na pohyb čas.“ (A člověk trpí tím, že přibírá a tloustne a jeho tělo se vůbec necítí dobře a je často nemocné.) / „Jo, loni jsem měl jedničku z matematiky, ale teď už mi matematika nejde, říká to paní učitelka.“ (A dítě, které bavila matematika, po změně učitelky najednou zcela změní názor na sebe samé a tento názor mu už zůstane…)

A co se začne dít potom? V srdcích našich dětí, našich puberťáků, v našich vlastních srdcích postupně začne vyhasínat ta jiskra, která dělá život zajímavým a hodným žití. Postupuje to pochopitelně pomalu a nenápadně, vlastně si toho vůbec nevšimneme, dokud nedojdeme do určitého bodu, kdy nám dojde, že nám náš život přestal dávat smysl.

A v dnešním, civilizovaném světě, založeném na datech, výsledcích a srovnávání, se to projevuje čím dál dřív a čím dál víc. Malé dítě ještě nepochybuje o tom, že se naučí chodit nebo mluvit. Dítko školou povinné ale už pochybuje o tom, jestli mu jde ta matematika nebo čeština nebo přírodopis – a to jenom proto, že jednou, dvakrát dostal špatnou známku. „Nejde mi to,“ začne říkat, a tato věta se stane sebenaplňujícím proroctvím.

Jistě. Chceme pro naše děti bezpečný život. A některé věci opravdu někdy nejdou. Ale čeho je moc, toho je příliš – a mnohem víc věcí jde, než nejde. Nejdou často jen proto, že jsme líní, jsme ve stresu, nedokážeme si zorganizovat čas, jsme pohodlní – a taky protože i nás naprogramovali naši rodiče a prarodiče, že „to nejde“.

Jak tedy z toho ven? Nabízíme vám jedno jednoduché řešení, které po vás vyžaduje jediné. Změnit rétoriku z „to nejde“ na „to pude!“ (Můžete si to samozřejmě říkat i spisovně „to půjde“, ale sami jistě uznáte, že to nemá tu údernost ;-) )

Všichni kolem vás můžou říkat „to nejde“ – ale ve vaší hlavě zní jen: „Jo. To pude. To pude.“

A vono to co? No vono to nakonec nějak pude!

Tohle slovíčko vám nezaručí úspěch ve 100 % případů, ale zaručí vám, že toho dokážete mnohem víc než lidé, jejichž vyznáním je „to nejde“. Zaručí vám, že váš život vás bude mnohem víc naplňovat, protože budete překonávat sami sebe i jakékoli jiné hranice – tak, jak je to v naší lidské přirozenosti. Jít dál, jít výš…

Nebude to „běžný“ a „průměrný“ život, ze kterého si neustále potřebujete brát dovolenou. Bude to váš jedinečný život plný zajímavých výzev a dobrodružství, který stojí za to žít…

„To pude,“ je mantra, kterou si celý život opakuje i Yvett Tulip Hlaváčová, žena, která dokázala tolik věcí, které do té doby nešly, že by to někomu vystačilo i na několik životů. Jak jinak by mohla překonat tolik českých i světových rekordů, včetně přeplavby kanálu La Manche? Její rekordní čas z roku 2006 zatím žádná jiná žena nepřekonala!

Yvett si mohla tisíckrát říct: „Říkají, že to nejde – tak to nejde. Nepůjdu do toho.“ Pro ni ale slova jako „nejde“, „nemožné“ byla naopak tím, co startovalo její touhu ukázat, že to jde, že to možné je. A jak se ukázalo – měla pravdu. Šlo to. A ne jednou, ale mnohokrát. (Víte, že Yvett krom jiného například překonala 60 českých rekordů a má 80 titulů mistryně ČR v bazénovém plavání a 20 v dálkovém plavání?)

Anebo ještě jeden příklad. Steve Jobs. Jak dokázal vybudovat značku Apple? Jen tím, že se nikdy nesmířil s odpovědí „to nejde“. Znovu a znovu nutil lidi kolem sebe překonávat hranice toho, co doposud bylo v oblasti IT myslitelné a možné – a ono „to šlo“. Jistě, mohl u toho být zdvořilejší, na tom se nejspíš shodneme, ale klíčem k úspěchu Applu bylo právě ono: „Tak jak můžeme udělat, aby to šlo?“

A tak vás zveme, abyste se přidali k hnutí „to pude“. :-) Pokaždé, když váháte sami nad sebou, když máte pocit, že je něco nemožné, řekněte si: „To pude.“ A vono to co? Vono to pude! Dřív nebo později to prostě pude! Dřív nebo později dosáhnete svého vytouženého cíle, který se kdysi zdál nemožným.

To pude.

To pude.

To pude.

PS: O Yvettině životě i závodních výzvách si můžete přečíst v její fascinující autobiografii nazvané Rebelka. Upozornění: tuto knihu si rozhodně nepořizujte, pokud nechcete ve svém životě nic měnit. Rebelka totiž zaručeně posune hranice vašich přesvědčení o tom, co je možné a co jde – a vy se tím můžete nakazit a můžete to začít dělat taky. ;-)

Yvett také patří velké díky za inspiraci pro tento článek! :-)

Líbí se vám tento článek? Sdílejte ho dále: